A také následnou frustraci, kdy ze šance na birdie se stane chuďoučké bogey, díky v euforii kamsi zatoulané koncentraci smyslů a vědomí. Dvě rány v součtu 300 metrů a tři následné na posledních osm.

Zvláště pro nezasvěcené zdá se být naprosto nepochopitelné, že v odhadu úhlu a vzdálenosti dokážeme být při plném razantním švihu přesnější na desítky až stovky metrů než v umisťování dvoumetrových patů (ehm, naštěstí patr nezná šlajz).

Většina z nás průměrných hráčů se cíleně tréninku patování věnuje pramálo. Má to jistě několik důvodů: Například ten, že dokonalé provedení švihu je to, co bychom rádi vystavili na odiv, ať si říká kdo chce co chce. Za druhé, mimo sezónu se dá vcelku dobře trénovat odpal v indoor centru, ale sterilní koberec prostě trávu nenahradí. A co nás na golfu poprvé učarovalo a vždy nám znovu zahrává na notu, kdy se zábava mění ve vášeň?

Ano, mluvíme tu o niterném prožitku ze zvonkohry sweet spotu po správném trefě míče a následujícím vizuálním efektu. Ducnutí patru o míček, to je proti tomu studená, neslaná a nemastná polévka. Tam není vášeň, jde o čistě technickou disciplínu. Kolik hráčů s poměrně vypracovaným švihem se neumí podívat na míček po vertikále? A ty výkruty páteře místo čistého kyvadla....

Greenkeepeři nám nadbíhají kudy mohou, snaží se, zalévají, válcují, studují, hnojí, opravují, ráno, večer, pořád dokola. Prostě pečují. A odměna? Znáte ty nadávky na špatně navrtané jamky, neposečenou, špatně zválcovanou, špatně zasazenou, špatně pohnojenou a jánevímcoještě špatnou trávu. (A vypichovátko necháváme v bagu..."Já tedy ne, já tedy ne!!")

Ruku na srdce... Prostě, věnujme se patům a greenům, je to užitečné.